Polyvagální teorie, mnohým název nic neříkající. A je to pochopitelné, je to něco, co je relativně nové. Vděčíme za ni Stevovi Porgesovi, který pro nás připravil doslova mapu. Mapu našich reakcí. Někdy jsou naše reakce skutečně paradoxní. Někdy reagujeme neodůvodněně přehnaně. Možná jste si toho všimli sami na sobě. Reagujeme, jako bychom byli v ohrožení, a přitom nám nic nehrozí. Reagujeme přehnaně v určitých situacích, nerozumíme proč, ale jednoduše se to děje. Polyvagální teorie nám dává odpověď na tuto otázku.

Proč mám z tohoto člověka špatný pocit? Vždyť je to kolega. Proč reaguji na jeho přítomnost tak, jako by byl predátor? Proč štěkám na svého manžela, když přichází později z práce? Proč mám obavy požádat tuto osobu o pomoc? Proč nedokážu mluvit na veřejnosti? Proč po návštěvě tchyně vždy sahám po sklenici vína? Proč mám chuť utéct, i když miluji své děti? Proč jsem vždy ve stresu, když někdo neocení mou pomoc? To je jen malý příklad otázek, na které obvykle nehledáme odpověď. Ale pokud jsme dostatečně zvědaví, můžeme odpověď získat.

Pokud je naším cílem pochopit své neočekávané, často paradoxní reakce, polyvagální teorie je na naší straně. Je pro nás jako mapa, po které putujeme. Jednou jsme nahoře, jsme šťastní, všechno je dokonalé, chceme své štěstí sdílet s jinými, máme soucit a porozumění k chybám a omylům, jsme schopni pomyslně obejmout sami sebe a dopřát si podporu a sebelásku.

Sympatická mobilizace – aktivní strategie nervového systému

A pak se objeví nějaký spouštěč, něco, co naruší naše harmonické spojení. Démon stresu pocházející zevnitř nás, z prostředí kolem nás nebo z naší interakce s jinou osobou. A bum… Nastupuje první obranná linie. Už nás nezajímá nic. Jediný cíl je přežití. Nepřemýšlíme racionálně. Obětujeme vyšší emoce jako soucit, lásku, sociální spojení, porozumění jen pro naši obranu. Naše uvažování se vypíná, jsou tu jen instinkty. Jednáme ve smyslu instinktů přežití. To je ten pocit adrenalinové dávky. Máme sílu. Máme svaly. Musíme zvítězit. Umíme dělat velké pohyby, vyslovovat velká a urážlivá slova. Vítězí síla. Síla slova, síla svalů, síla rychlosti.

Je to přesně ten známý pocit hněvu, frustrace, agrese, iritace, podráždění. Jsou to normální pocity, když se aktivuje sympatická větev autonomního nervového systému. A jaké zdroje používáte k opětovnému návratu do svého vlastního zklidňujícího systému? Jednou z možností jsou aktivní, dynamická cvičení, která procházíme v kurzu Polyvagální teorie, kde poznáváme svůj vlastní nervový systém a všechny jeho polohy. A tady je malá ukázka (v kurzu s českými titulky).

Dorzální imobilizace – pasivní strategie nervového systému

Ale co když je tento spouštěč nad naše síly. Co když víme, že boj bude pravděpodobně z naší strany předem prohraný. Co když je predátor silnější než my? Co když nemáme takovou sílu, sílu svalů, sílu slova, sílu pravomocí. Hrozba je zkrátka nad naše síly. A skutečně se nejedná o fyzickou sílu. Může to být šéfka, která rozhoduje o tom, zda budu nebo nebudu mít práci. Je to jednoduše něco, někdo, kdo je v našem příběhu výš než my sami. Pak má náš nervový systém další záložní strategii. Nemůžeme bojovat fyzicky, nemůžeme bojovat silou slova, ale můžeme uniknout mentálně. Odpájíme se, disociujeme se. Nejsme přítomní v situaci. Děje se všechno mimo nás. Nechceme si to přiznat. Nechceme myslet. Nechceme cítit. Odpájíme se mentálně.

Polyvagální teorie nám ukazuje, že naše reakce jsou v podstatě celkem jednoduché. Máme jen tři možnosti, jak žít svůj život. Jsme buď sociálně angažovaní, hraví, přítomní, zvědaví, nebo nastupuje obranná strategie nervového systému. A tady jsou opět dva možné scénáře našich reakcí. Pokud je to v rámci našich sil, tak můžeme bojovat například slovně, činy, můžeme utíkat doslova nebo ze situace. Druhou obrannou strategií je odpojení se, popírání situace, hanba a vina. Obrazně můžeme lhát sami sobě, že věci jsou jinak, než jsou. Nemluvíme, stydíme se, obviňujeme se. Jsme jako ten šnek, který zalez do své ulity. Je náročné vyjít ven. Je to znehybňující, imobilní prostředí jako způsob sebezáchrany. Obrazně hrajeme mrtvého.

A všemi třemi způsoby života se pohybujeme více nebo méně během každého svého dne. To, co v polyvagální teorii děláme, je pochopení. Kde se nacházím? Jsem ve stavu bezpečí, kde vidím pozitivní stránku života, umím plánovat, snít, hrát si? Nebo jsem v jedné z obranných strategií, ať už aktivní mobilizace, nebo pasivní imobilizace?

Co nám říká mapa? Říká nám, kde se nacházíme a jak přijít do cíle. A to je obrazný popis našeho kurzu. Kde se nacházíme a jak přijít do bezpečí. A k tomu je potřeba poznat svůj nervový systém a jeho reakce.

Pokud jsme dostatečně zvědaví, hraví a otevření této myšlence, kurz polyvagální teorie nám dá odpověď na naše otázky. Už nemusíme žít ty negativní příběhy, které jsme si někde na své cestě životem o sobě vytvořili. Můžeme pochopit, že tvrzení, například – nejsem dostatečně chytrá, nejsem dostatečně hezká, že nejsem sebevědomá, že ostatní vědí všechno lépe, že jsem lúzr, že jsem neschopná… Tyto příběhy, které si říkáme, vznikly jednoduše tam, kde byl náš nervový systém dočasně dysregulovaný, že jsme byli v některé z obranných strategií. A jsou to úžasné strategie, které nám tam někde v minulosti pomohly „přežít“.

Ale už jsme dost velcí, nemusíme volat naše obranné strategie na záchranu. Jsme dost velcí, abychom měli pochopení pro tato omezující přesvědčení a příběhy. Můžeme je změnit, můžeme je uvolnit. A to jen tehdy, pokud jsme dostatečně zvědaví a otevření je zkoumat. Tak pojďte do toho. Je to jízda, je to cesta, ale stojí za to.

Co je součástí kurzu Polyvagální teorie?

• Komplexní kurzový manuál
• Pracovní sešit
• 5 videoukázek
• Bezplatné konzultace
• Certifikát